Diverzifikace a profilace vysokých škol samy o sobě neznamenají vyšší zátěž pro státní rozpočet. Nové krajské polytechniky totiž mohou fungovat v prostorech některých současných vysokých a vyšších odborných škol, případně vznikat jejich transformací. Reorganizace financování rozvoje VŠ, dialogy o přestupech ani o reformě pedagogických oborů nepředstavují významné náklady. Předpokládáme proto, že růst výdajů státu na VŠ z národních zdrojů bude sledovat inflaci.

Výdaje na výzkum zahrnují i financování potřebného růstu výzkumné excelence vysokých škol – více se o tom dočtete v programovém bodu Výzkumem a inovacemi na světovou úroveň.

Kvůli tomuto zákonu řada škol nemůže dosáhnout optima svého fungování. Zákon předepisuje velkým veřejným VŠ stejnou strukturu a rozhodovací procesy jako školám malým, všeobjímajícím (Univerzitě Karlově, Masarykově univerzitě atd.) jako profilovaným (ČVUT, VUT v Brně, ...). Jedno kopyto, podle nějž jsou všechny VŠ strukturované, slouží některým činnostem dobře, jiným hůř a ostatním vysloveně hází klacky pod nohy.

Vysoké školy mají obecně několik rolí: vzdělávací činnost, výzkumnou činnost a přenos poznatků do praxe. Ta poslední role je někdy označována jako „společenská“ nebo „třetí”. V posledních dvaceti letech nabyla na významnosti a z podstaty je to ona, která potřebuje rychlé rozhodování a způsob práce zaměřený na „doručení výsledků“. Tato role trpí pomalostí rozhodovacích procesů v organizacích nejvíc, ale rozhodovací nepružnost má značný dopad i na schopnost přizpůsobovat vzdělávací programy měnící se společenské realitě.

Rychlost rozhodování a realizace čehokoli v jakékoli organizaci je – kromě lidského faktoru – daná její organizační strukturou a předpisy řídícími rozdělení pravomocí a rozhodovací procesy. Všechny veřejné vysoké školy mají ve vínku strukturu a vztahy mezi jednotlivými součástmi dané zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Samotné veřejné vysoké školy jsou různě velké (na počet zaměstnanců či studentů), s různým záběrem akademickým a aplikovaným, s různým záběrem vzhledem k profesím, pro které „vyrábějí“ absolventy. Přesto jsou všechny definované stejnými 35 paragrafy zákona. Srovnejme to třeba se soukromými vysokými školami, které má ten samý zákon „vyřešené“ v šesti paragrafech. Srovnejme to ale i se středním školstvím, kde zákon pamatuje na několik typů veřejných škol a přiznává tak, že gymnázia, průmyslové školy, odborná učiliště a konzervatoře potřebují pro svoji činnost různé podmínky.

Ne, školné nechceme na veřejných vysokých školách zavádět a se studentskými půjčkami podle nás nesouvisí. Záleží nám na odstraňování bariér na cestě k vysokoškolskému vzdělání v současném systému. Častým důvodem nezapočetí nebo nedokončení VŠ studia je, že se mladý člověk musí postarat o hmotné zabezpečení alespoň svoje, případně i rodiny. To by státem garantovaná půjčka mohla pomoci překlenout. Zadruhé, existující programy studentských pobytů v zahraničí – na jeden nebo dva semestry – neumožňují plnohodnotné studium, jako když člověk vystuduje v zahraničí celý studijní program. Přitom zahraniční studijní (případně zároveň pracovní) zkušenost absolventů je přínosem nejen pro absolventa, ale i pro český pracovní trh, pokud se student do ČR vrátí. Půjčky na pokrytí životních nákladů, případně i nákladů na studium (zahraniční školné) se proto mohou společnosti velmi vyplatit.

Terciární stupeň vzdělávání připravuje pracovníky pro akademickou dráhu i pro kariéru v soukromém sektoru a veřejné správě. Z historických důvodů v ČR dosud nedošlo k formálnímu oddělení studijních programů těchto dvou typů a my jsme přesvědčení, že je na čase tento krok učinit. Je několik různých cest, jak toho dosáhnout, my navrhujeme cestu profesních vysokých škol. Inspiraci bereme např. z amerických community colleges.^[13]

Univerzity by nadále měly mít možnost poskytovat vzdělání pro oba typy kariér s tím, že na ně budeme spoléhat s přípravou pracovníků specificky pro vědu a akademický výzkum. Profesní vysoké školy by měly být zacílené na přípravu kvalifikovaných pracovníků pro soukromý sektor a veřejnou správu. U nás už takto fungují soukromé vysoké školy. Máme za to, že se této oblasti má věnovat i veřejná sféra a že založení profesních vysokých škol na úrovni krajských samospráv by pomohlo profesní studijní programy lépe přizpůsobit potřebám zaměstnavatelů v oborech s vysokou přidanou hodnotou.

Nejprve ke druhé otázce: na úrovni vládních strategií existuje plán rozvoje vzdělávání, ale ten se nepromítá do konkrétní formulace potřeb státu co do počtů absolventů jednotlivých oborů ani do výpočtu příspěvku vysokým školám na vzdělávací činnost ani do příslušně zacílených resortních grantových programů. Tomu bychom přesněji měli říkat „veřejná poptávka“ a ta formulovaná není. Společenská poptávka po vzdělání je ukazatelem postoje celé společnosti ke vzdělávání, které vnímá jako hodnotu pro život a jako činnost, jíž lze produktivně trávit čas. Výzkumy ukazují, že ČR je na spodních příčkách žebříčku hodnotícího, do jaké míry u nás děti dosahují vyššího vzdělání než rodiče. Z toho plyne jednoznačně, že poptávka po vzdělání ve společnosti není uspokojivá a je záhodno ji stimulovat.

Zatímco zájem společnosti jako celku o vzdělání je potřeba probouzet všeobecně, veřejnou poptávku chceme formulovat na základě existujících dat v oblastech služeb, které zajišťuje převážně stát samotný: školství, zdravotnictví, sociální péče, územní rozvoj a ochrana přírody, bezpečnost a obrana země (včetně kybernetické bezpečnosti). Lékařské komory už před mnoha lety upozorňovaly na hrozící nedostatek lékařů^{[8, 9, 10, 11, 12]} a zdravotnického personálu a tato hrozba se už stala realitou. Podobně existují data o tom, kolik chybí policistů^[13], terénních pracovníků sociálních služeb^[14], pečovatelů atd. Tato data dosud nejsou zohledněna v systému terciárního vzdělávání a musí se s tím začít. Následná praktická opatření k tomu, aby došlo ke kýženým změnám, tedy typicky ke snížení nedostatku pracovníků v jednotlivých oblastech, budou různorodá a budou se muset vypořádat i s fenoménem odlivu mozků na Západ, který jen částečně vyrovnává obdobný příliv z Východu.

Hodnocení kvality má řadu definic. Interní hodnocení kvality musí ze zákona provádět každá vysoká škola, viz např. Univerzita Karlova.^[19] Jde tu o nastavení procesů tvorby a kontroly vzdělávacích programů, kvality řízení vysokých škol jako celků a jednotlivých pracovišť. V tomto smyslu se vysoké školy hodnocení kvality věnují už mnoho let, nastavená pravidla tomu odpovídají a pro stát je klíčové dohlížet na reálné plnění těchto pravidel.
Externí hodnocení kvality pro účely financování vysokých škol už probíhá v oblasti vědecko-výzkumného a inovačního výkonu, a to pomocí tzv. Metodiky 2017+. Tuto metodu hodnocení podporujeme a neplánujeme v ní konkrétní změny.

Hodnotit vlastní kvalitu plnění vzdělávací role vysokých škol v tom smyslu, že by bylo možné systematicky porovnat studijní programy různých škol a rozhodnout, které jsou „kvalitnější“ a které méně, nelze.

Nějaká míra nedokončení studia je přirozená. Uchazeč o studium může zjistit, že přecenil své schopnosti a síly, může se změnit jeho rodinná situace (rodičovství), může i jednoduše najít nový, větší studijní zájem v jiném oboru. Zároveň tlaky na dokončování studia bez dalšího vždy znamenají nebezpečí snižování standardů na kvalitu absolventů.

Proto chceme míru předčasného ukončování studia snižovat hlavně tím, že budeme motivovat vysoké školy k vzájemnému uznávání kreditů (zkoušek a zápočtů) konkrétních prerekvizit v co nejvyšším podílu předmětů. V současné době k tomu školy motivovány nejsou. Navíc odlišné informační systémy jednotlivých VŠ a nepropojení s centrální evidencí Národního akreditačního úřadu prakticky vylučují, že by se ověření „vzájemné uznatelnosti“ dalo dělat rychle a efektivně. VŠ logicky volí ad hoc přístup, bohužel ale pravidla uznávání mívá každý vyučující jiná.

Samostatnou kapitolou jsou postgraduální, doktorská studia. V nich je nízká mezioborová fluktuace, ale vyskytují se pracoviště s nepřiměřeně vysokým podílem absolventů, kteří nesplnili deklarovanou „obvyklou délku studia“. U některých studentů už by se dalo mluvit o celoživotním vzdělávání místo řádného doktorského jinde ale jde o rezervy v organizaci studia. Máme v úmyslu jednat s VŠ o opatřeních, která u těchto programů zlepší předvídatelnost.

Rozhodně ano. Profesně zaměřené programy ve spolupráci se zaměstnavateli už fungují na VOŠ a soukromých VŠ. Za největší bariéru angažování zaměstnavatelů i do veřejných VŠ považujeme setrvačnost přístupu VŠ. Titul Bc. je v jejich očích stále považován za neúplné vysokoškolské vzdělání a většina studijních programů je nastavena tak, že předpokládá pokračující magisterské studium. VŠ proto nejsou iniciativní v navazování spoluprací se zaměstnavateli během bakalářského studia.

Náš záměr vytvoření polytechnik jako vysokých škol zaměřených na profesní vzdělávání znamená, že budeme přímo stavět na prostředí, které je zaměstnavatelům blízko. Umožní jim i zapojení do struktur řízení těchto vysokých škol, a tím je motivuje k dlouhodobé podpoře vzdělávacího systému, protože ho v oblasti, která je zajímá, budou moci ovlivnit.

Role vysokých škol je vzdělávací, vědecko-výzkumná a společensko-ekonomická. Stát za příznivých okolností těží z druhé a třetí jmenované, primární účel existence vysokých škol je ale vzdělávání profesionálů pro ta nejnáročnější povolání. Pro stát jsou zásadní povolání s vysokou mírou znalostí, kompetencí a odpovědnosti, taková, bez kterých země samotná nemůže fungovat, např. lékaři a učitelé. Z pohledu strategických zájmů stát potřebuje v nějaké míře ještě další specializace: odborníky na informační a komunikační technologie, velitele zásahových a ozbrojených složek, obecně lidi schopné řešit komplexní a dynamické problémy.

Vysoké školy samy rozhodují, v jakých oborech budou vzdělávat. Kolik se z nich ročně „urodí“ absolventů – nechme stranou míru jejich připravenosti pro daná zaměstnání v reálu –, je dáno zájmem studentů na vstupu a jejich schopností studia dokončit. Stát nevytváří vysokým školám žádnou poptávku, žádné „zadání“. V naprosté většině jen platí vysokým školám za počet absolventů, ať je spektrum oborů mezi nimi jakékoli. (Za absolventy některých oborů platí víc, když je jejich studium objektivně dražší.)

To by mělo změnit kontraktové (smluvní) financování, v němž se bude platba školám odvozovat od dodání určitých počtů absolventů v určitých oborech. Smlouvy musí být nastavené citlivě, aby v honbě za cíli nebyl tlak na devalvaci studia, potažmo akademických titulů. Zároveň musí cíle (smluvní závazky VŠ) zohledňovat fluktuaci zájmů o obory, nějakou přijatelnou míru nedokončení studia a fakt, že část absolventů odchází a dál bude odcházet natrvalo za prací v zahraničí.

K internacionalizaci výzkumných týmů se tvoří podmínky přirozeně zejména na pracovištích, která realizují velkou část projektu v rámci mezinárodních konsorcií řešitelů projektů financovaných EU nebo jinými státy světa. Dál proto budeme podporovat evropské programy studijních pobytů a stáží jako Erasmus a Erasmus+ a směřovat potřebnou podporu síti Národních kontaktních bodů, Technologickému centru AV ČR, kanceláři CZELO Domu zahraniční spolupráce a ostatním poskytovatelům metodické podpory potenciálním příjemcům mezinárodních výzkumných grantů.

Dále chceme zvýšit odměňování vysokých škol plynoucí z mezinárodního složení pracovních týmů, a to v rámci dalšího vývoje metodiky pro hodnocení kvality vysokých škol az něj odvozeného financování. Měla by vzrůst významnost zapojení pracovníků s podstatnou vědecko-výzkumnou zkušeností ze zemí, které ČR předstihují v mezinárodním srovnání. Zároveň chceme prosazovat to, aby se faktor mezinárodního složení řešitelských týmů projektů na tuzemských VŠ zohledňoval v metodikách hodnocení grantových žádostí u českých zdrojů grantů a dotací na výzkum, vývoj a inovace.