V informační éře lidstva se sbírají obrovská množství dat. Při každém pohybu online, a stále častěji i ve fyzickém světě, za sebou necháváme drobky osobních informací. Jejich promyšleným spojením a využitím nás pak ale lze sledovat a velmi účinně i ovlivňovat. Proto po osobních údajích pasou jak soukromé společnosti, které nás chtějí přimět ke koupi svých výrobků a služeb, tak i státy, které je využívají k ovlivňování svých občanů. Osobní údaje se staly nástroji, jak jednotlivce „dostat tam, kam chcete“.

„Není to tak, že my hledáme na Googlu – Google hledá v nás.“^[8] Google sleduje, vyhodnocuje a přiřazuje k uživatelům internetu rychlost psaní, interpunkci, vyčkávání nebo vzorce klikání a na základě toho vytváří sady dat o myšlenkách, váhání, pocitech a zájmech těchto uživatelů.^{[12, 13]} Tato data umožnila Googlu raketově zbohatnout. Z našeho soukromí se stalo obchodní bohatství a tajemství technologických gigantů. Google, Facebook a další nejsou služby, které dostáváme zadarmo, my se dáváme zadarmo jim.^[8] Například pokusit se skrýt před reklamními giganty těhotenství znamená vypadat jako zločinec.^[11]

Sociální sítě využívají osobní údaje tak, aby zvýšily čas na nich strávený, počet kliků a zisky. Cíleně udržují uživatele v jeho názorové bublině či naopak vyostřují konfrontaci, a rozkládají tak společnost.^[16]

Kriminalita a terorismus se přesouvají do online prostoru. Bezpečnostní složky nechtějí zaostat a snaží se získávat digitální otisk reality v mnoha směrech – údaje o užití mobilů (data retention), kamerové systémy (v Praze až 5000 kamer)^[15], státní databáze o lidech. Slušní občané se ale nikdy nesmějí stát „podezřelými“. Masové zásahy do soukromí nesmějí být ospravedlňovány jako prevence. Tyto postupy se mají používat pouze v úzce vymezeném rozsahu pro postižení konkrétního rizika a pod důslednou kontrolou, nikoliv plošně.