V diskusi s učiteli, řediteli a také poskytovateli dalšího vzdělávání si společně pojmenujeme překážky, které ztěžují pedagogickým pracovníkům jejich celoživotní vzdělávání. Zároveň s nimi budeme hledat cesty, jak tyto překážky odstranit či překonat.

Naším cílem je, aby systém pro profesní rozvoj učitelů i ředitelů poskytoval pestrou nabídku kvalitních a vzájemně propojených vzdělávacích programů a zároveň reflektoval i jinou formu než formální vzdělávání. Nabízené formy by přitom měly zohledňovat individuální potřeby učitelů i ředitelů a individualizovaně cílit na ty oblasti, ve kterých se potřebují dále profesně rozvíjet.

Systém profesního růstu musí být především motivující a musí poskytovat možnost uplatnit získané dovednosti nejen přímo ve výuce, ale například i v pomoci kolegům nebo v jejich vedení. K tomu všemu musí mít učitelé dostatečný časový prostor.

Současné nastavení systému pro profesní rozvoj nezaručuje kvalitu programů; odborný růst učitelů má nevyužitý potenciál.^[3] Chceme proto navrhnout mechanismy pro sledování a průběžné vyhodnocování kvality nabízených programů včetně zhodnocení jejich přínosu, a to například i s využitím zpětné vazby od účastníků vzdělávacích programů. Do hodnocení chceme aktivně zapojit i další důležité aktéry.

Požadavky na výši finančních prostředků budou vyčísleny na základě analýzy pokrytí nabídky vzdělávacích programů, jejího rozšíření a nastavení mechanismů, které by umožňovaly sledovat a průběžně vyhodnocovat kvalitu nabízených programů. 

Výše nákladů na systém profesního růstu bude záviset na výsledcích diskuse o jeho provázání s odměňováním a o případné úpravě přímé vyučovací povinnosti.

Rozhodně nechceme sestavovat žebříčky jednotlivých škol. Celý systém by měl umožnit především škole samotné vyhodnotit si, co jsou její přednosti a kde je potenciál pro zlepšení. Zároveň by měl poskytnout relevantní data zřizovatelům, aby měli možnost poznat, jakou podporu jejich školy potřebují. A v neposlední řadě musí poskytnout dostatek informací pro rodiče, aby si se školou mohli poskytovat vzájemnou zpětnou vazbu. Při přípravě systému se budeme inspirovat příklady dobré praxe ze zahraničí a počítáme se zapojením zahraničních expertů, kteří se budou podílet na  tvorbě koncepcí i jejich evaluaci.

Náklady se budou primárně odvíjet od nastavení mechanismů pro podporu přenosu dobré praxe mezi školami a posílení jejich vzájemné spolupráce. Další dílčí opatření v této oblasti by neměla generovat vyšší výdaje. Týkají se spíše optimalizace nastavených procesů, efektivního využití dat sbíraných ve školství, která by měla být podkladem pro přípravu a tvorbu doporučení nejen pro zřizovatele a školy, ale také pro samotné ministerstvo a jím řízené organizace.

Z šetření mezi řediteli škol mimo jiné vyplývá, že mezi úkony, které nejvíce zatěžují školy a bylo by možné je realizovat jednodušeji, lze zařadit například předávání různých „výkazů“.^[11]
Proto chceme, aby školy vedly pouze primární evidenci dat, tj. např. účetnictví, školskou matriku, inventarizaci apod. Tato data budou vedena v jednotném formátu a ředitelé budou mít k dispozici aplikace, které tento formát dokážou přečíst a automaticky zpracovat nejen do podoby statistických hlášení, ale i do přehledných informací zveřejňovaných pro rodiče a širší veřejnost. Takto automaticky připravené soubory ředitel už jen prohlédne a schválí jejich odeslání. Nikdo nebude muset „vyplňovat formuláře“. Zároveň se zaměříme na identifikaci a odstranění duplicitních údajů požadovaných po školách a zasadíme se o propojení informačních systémů na úrovni ministerstva, zřizovatelů a škol.

Náklady se budou odvíjet od ceny aplikace, která bude umožňovat automatické zpracování dat.

Zákonem je dnes řešeno (v mezinárodním srovnání nedostatečně) financování běžných výdajů základních škol. Financování investičních výdajů (hlavně na stavby nových školních budov nebo nástavby, přístavby a rekonstrukce stávajících budov) je ponecháno na obcích a městech, případně je spojeno s nesystematickou dotační podporou státu. Takové stavby přitom daleko přesahují finanční možnosti obcí a jejich financování by bylo i v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti obcí. 

Chceme proto zákonem zajistit stálý přísun peněz ze státního rozpočtu na financování investic do vzdělávací infrastruktury. Tyto peníze by se rozdělovaly podle zákonem jasně stanovených pravidel, nikoliv podle lobbingu a „politických tlaků“. 

V nejbližších letech by se z nich financovala především výstavba nových základních škol tam, kde je jich dnes katastrofální nedostatek a kde rodiče nemohou zapsat své šestileté děti do školy v dostupné vzdálenosti.   

Dále by se investovalo i do výstavby mateřských škol a do zkvalitnění stavu školních budov tak, aby odpovídaly současným potřebám dětí a jejich výuky.

Nová škola „na zelené louce“ pro 500 dětí dnes stojí (včetně jídelny, tělocvičny, hřiště, parkoviště a dalších nezbytných součástí) přibližně 500 milionů korun, tj. přibližně jeden milion korun za místo pro jednoho žáka. 

Například počet obyvatel Středočeského kraje se za posledních 20 let zvýšil přibližně o 300 000 (viz ČSÚ), z toho asi desetinu tvoří počet dětí školou povinných (viz ČSÚ). To znamená, že ve Středočeském kraji za posledních 20 let vzrostla potřeba míst v základních školách přibližně o 30 000. Tato potřeba byla zčásti uspokojena dosud volnými místy ve školách, zčásti i výstavbou nových škol a dostavbami či nástavbami škol stávajících. Ale stále je nutné zajistit nejméně 10 000 nových míst v základních školách, tj. investice řádově 10 miliard korun. Počet obyvatel kraje poroste i nadále a investice do školské infrastruktury s tím musí počítat. 

Obdobné problémy bude třeba řešit i v okolí jiných velkých měst, kde roste počet obyvatel. 

Kromě staveb nových budov je samozřejmě nutná i rekonstrukce stávajících školních areálů, aby jejich vnitřní i venkovní prostory odpovídaly technickým a ekologickým standardům a moderním vzdělávacím potřebám. 

Všechny tyto investice by měly být finančně podpořeny ze státního rozpočtu podle zákonem daných pravidel. 

Předpokládáme, že ze státního rozpočtu by na investice do vzdělávací infrastruktury byly na počátku určeny nejméně 2 miliardy korun ročně. Později by se tato částka upravila podle vývoje situace. 

Pokud žák střední školy v průběhu svého studia zjistí, že by chtěl studovat jiný obor nebo že je pro něj zvolený obor příliš náročný, často to znamená ukončení studia a zahájení studia jiného oboru zcela od začátku. 

Proto chceme středním školám vytvořit podmínky pro rozšíření nabídky volitelných předmětů s odborným zaměřením tak, aby se žáci mohli specializovat postupně. Výuka všeobecného základu by zůstala společná. Pro žáky tak bude jednodušší rozhodovat se o svém profesním zaměření. 

Zároveň chceme podpořit možnost získat profesní, respektive dílčí kvalifikaci již v průběhu studia. Tyto kroky posílí identifikaci žáků se zvoleným oborem i jejich budoucí profesní stabilitu, omezí se tak i riziko předčasných odchodů mladých lidí ze vzdělávání spojené s opakovanou dlouhodobou nezaměstnaností.