Opatření ke zvýšení recyklace

Jedná se převážně o legislativní úpravy bez dopadu na rozpočet, osvětová kampaň bude hrazena z prostředků, které má MŽP pro tyto účely k dispozici.

Cca 150 tisíc korun bude potřeba na zpracování analýz a studií. 

Omezení jednorázových plastů

Výše nákladů pro obce či pořadatele akcí budou velmi závislé na konkrétní situaci a zvolené alternativě.. Například nahrazení balených vod na jednáních na úřadech kohoutkovou vodou povede k úspoře peněz. Vstupní náklady na pořízení vratného nádobí (typicky opakovaně použitelné kelímky) se vrátí po cca 20–30 použitích, poté se bude platit již jen mytí a manipulace. Nezanedbatelná je však v této souvislosti úspora obcí za úklid okolí po jednorázových akcích (jednorázové kelímky se po akci obvykle povalují po širokém okolí, u vratných se toto neočekává).

Proměna bioplynových stanic

Jediné plánované náklady jsou cca půl milionu korun jednorázově na vstupní analýzu. Současná finanční podpora zemědělských bioplynových stanic by se měla nasměrovat do nových dotačních titulů, které budou motivovat ke změně fungování bioplynek – tato změna by se tedy rozpočtově neprojevila (viz níže).

Podpora kompostování bioodpadu

Náklady navíc oproti současnému stavu budou minimální. Bod obsahuje analýzy celkem za 200–300 tisíc korun, informační a vzdělávací kampaně a pořádání seminářů v řádu 200–400 tisíc a možnost úpravy dotačních schémat, kde by peníze pocházely z fondů EU. Navrhované náklady odpovídají těm současným, finance ale chceme využívat efektivněji.

Recyklací odpadu získáme náhradu za základní suroviny těžené z přírody. Toho spálením nedocílíme. Co může být recyklováno, musíme recyklovat. Spalování s energetickým využitím je řešením pro odpad, který se nedá recyklovat a kompostovat. 

Důvodem jsou stereotypy v myšlení, nedůvěra k recyklátům a jejich mnohdy vysoká cena. Ekonomicky to lze vysvětlit tak, že konkurenční produkty nemají v ceně zahrnuty náklady na poškozování životního prostředí, a proto jsou zdánlivě levnější.

Pro výrobce musí být výhodné používat recyklát místo základních surovin. Je vhodné podpořit odbyt výrobků z recyklátů například odpovědným zadáváním zakázek pro veřejné instituce nebo snížením daně na recyklované výrobky, případně lze více zpoplatnit využívání základních surovin, které v sobě dostatečně nenese náhradu škod na životním prostředí.

Je třeba klást důraz na ekodesign a vést výrobce k tomu, aby vyráběli zboží, které lze jednoduše recyklovat. Ideálně by měly být využívány jednodruhové recyklovatelné materiály.

Může pomoci v získání čistého skla, PET nebo hliníku pro recyklaci. Po umožnění dobrovolného zálohování uvidíme reálné dopady a možné problémy. V zemích, jako je Německo, se po zavedení zálohování zvýšila recyklace.^[22]

Vždy je potřeba podívat se na proces jako celek – porovnávat recyklaci a následnou výrobu produktu se získáváním a zpracováním základní suroviny, porovnávat dopady na životní prostředí u recyklace a skládkování nebo spalování. Různé recyklační technologie se také liší svou náročností a záleží i na vstupním materiálu.

Ideální je zpracovávat odpad přímo v místě vzniku, proto bychom se měli snažit svůj odpad zpracovat u nás a nevyvážet ho k pochybné recyklaci do zemí třetího světa.^[23] Proti dovozu odpadu do ČR bojujeme.

Míra třídění odpadu je v České republice poměrně vysoká, třídí 73 procent občanů.^[24] Skutečně zrecyklován, tedy v nějaké formě navrácen do oběhu, však není zdaleka všechen vytříděný odpad, například u plastů je to pouze zhruba polovina obsahu žlutých popelnic.^[20]

Ano, produkovat méně odpadu je priorita. Zároveň však chceme už vzniklý odpad využít v maximální možné míře. Zásadní pro nás je snažit se maximálně využít toho, co máme, tak, aby odpad nevznikal zbytečně. Proto považujeme za důležité všechny principy předcházení vzniku odpadu, tedy například principy re-use (znovupoužívání) a re-purpose (využití pro jiný účel).

Podíl recyklace komunálních odpadů má být podle evropské směrnice (a podle nového Zákona o odpadech) v roce 2030 60 procent a v roce 2035 65 procent. Od roku 2021 navíc platí nová daň, kterou budou členské země odvádět EU za nerecyklovaný plast z obalů, a to ve výši 800 eur za každou tunu tohoto odpadu.^[19]

Nejde ani tak o omezení, jako spíš o změnu, náhradu jednoho výrobku jiným. Motivace k náhradě musí být pozitivní – alternativa bude přinejmenším stejně funkční jako původní výrobek.

Jednorázové plasty jsou problémem pro životní prostředí i pro lidi (odpad v přírodě, mikroplasty, jejichž možné vlivy se teprve zkoumají), proto jejich nahrazení není zbytečné.

Znečištění plasty se dotýká každého z nás i budoucích generací, a každý z nás může přispět k tomu, aby se tento problém dále nezhoršoval. 

Pro plasty, které zde už máme, to řešení není, avšak zamezí to zhoršování problému. 

Další jednorázové plasty už nebudou vyráběny, takže se postupně sníží náklady měst a obcí na jejich sbírání a likvidaci (většinou se nedají recyklovat). Veřejná prostranství a příroda budou čistší. Zvířata nebudou trpět, a to nejen obyvatelé moří a oceánů, kde část jednorázového odpadu skončí, ale i živočichové suchozemští. I ti mohou zkonzumovat plasty (obvykle spolu se zbytky potravin), uvíznout některou částí těla v odhozeném plastovém kelímku či se zamotat do různých plastových sítěk, sáčků apod.^[25]

Plasty v české přírodě z asijských zemí nepocházejí. Evropa má jít jako vyspělý kontinent příkladem. A nám v České republice na zdravém životním prostředí záleží. Chceme zachovat krásnou a zdravou přírodu pro nás a naše děti i pro budoucí generace. Pokud však nebudeme z asijských zemí určité výrobky odebírat, sníží se i množství odpadů. Jak jsme psali výše, odpady z našich veřejných prostranství jsou likvidovány za prostředky měst a obcí, tedy za prostředky nás všech. Není navíc v silách úklidových firem a obecních rozpočtů všechny odpadky, obaly a nedopalky průběžně vysbírávat. Takže snahou o omezení plastového odpadu přispějeme k čistšímu a příjemnějšímu okolnímu prostředí.

Musíme vždy uvážit plusy a mínusy různých variant. Například u zdravotnických pomůcek jsou jednorázové výrobky skutečně mnohdy bezpečnější z hlediska zdraví. Zde se tedy musíme soustředit zejména na jejich správnou likvidaci. Většina ostatních jednorázových plastových výrobků však může být bezpečně nahrazena alternativami příznivějšími pro životní prostředí.

Na evropských plážích to jsou nejčastější cigaretové filtry a obaly od nápojů a potravin.^[26]

V reportážích z akcí „Ukliďme Česko“ jsou z plastového odpadu nalezeného při úklidech nejčastěji zmiňovány PET lahve.^{[27, 28]}

Jednotlivé alternativy můžeme posuzovat z různých hledisek. Můžeme porovnávat například energetickou náročnost jejich výroby, vliv na zdraví nebo recyklovatelnost. Nejkomplexnější je posouzení vlivu celého životního cyklu výrobku na životní prostředí (LCA). Za nejlepší cestu považujeme nahrazení jednorázových výrobků opakovaně použitelnými výrobky s dlouhou životností. Pokud to není možné, je třeba porovnat právě LCA jednotlivých alternativ. Hlavním důvodem, proč se snažíme o omezení plastových výrobků, je problém plastů v přírodě. Plasty a mikroplasty se dostávají i do potravních řetězců a ohrožují živočichy i člověka. Alternativy jako například dřevo či papír tento problém nemají.

Plasty se postupem času vlivem světla, vlhka a dalších faktorů rozpadají na stále menší a menší částečky, tzv. mikroplasty. Někdy se můžeme setkat ještě s dělením podle velikosti na mikroplasty a menší nanoplasty. Mikroplasty vzniklé rozpadem větších plastů v prostředí jsou tzv. sekundární mikroplasty. Za primární mikroplasty se potom označují mikroplastová vlákna vznikající praním syntetických tkanin, mikroplasty přidávané do kosmetiky nebo otěr z pneumatik.^[10] Mikroplasty dnes již nalézáme téměř všude, včetně pitné vody.^[29] Mikroplasty nacházíme i v tělech organismů, včetně člověka. Malé mořské organismy je mohou konzumovat místo potravy a následně umírají nedostatkem živin nebo ucpáním trávicího ústrojí.^[30] Člověk většinu mikroplastů přijatých s potravou vyloučí, avšak část jich postupuje skrze stěny trávicího ústrojí, a mikroplasty tak nalézáme ve tkáních.^[31] Zdravotní rizika jsou stále předmětem zkoumání, ale studie ukazují, že na mikroplasty se vážou choroboplodné mikroorganismy^[32] a některé chemické látky.^[33]

Již nyní řada obcí a organizátorů používá vratné kelímky z plastu, které se užívají opakovaně. Ty nejsou těžké a po akci se umyjí. Některé větší akce používají i zálohované sklo a mají zajištěno odmývání (například pivní festivaly).

Díky oddělování bioodpadu ze směsného komunálního odpadu bude potřeba dalších kapacit na zpracování bioodpadu, a využití kapacit bioplynových stanic se tak přirozeně nabízí. Plánujeme detailně zanalyzovat situaci na trhu s bioodpady, abychom přesně věděli, kolik bioodpadu a odkud nyní přijímají kompostárny a bioplynové stanice, kolik je ho ve směsném odpadu či kde končí kompost.

Můžete ušetřit za odpad a za nákup hnojiv.

Je potřeba vytrvalá osvěta, příklady dobré praxe, pohodlný a návodný systém sběru. Co do kompostu patří a co ne, se lze dočíst v mnoha článcích a jistě poradí i třeba v komunitní kompostárně. Stručně řečeno, do kompostu patří všechny odpady rostlinného původu.

Každá obec má povinnost zajistit tříděný sběr bioodpadu, mnohdy je ale pohodlnější domácí kompostér.

Míří na kompostárny, kde z něj vyrábí organické hnojivo.

Zemědělci často hospodaří na pronajaté půdě a nejsou příliš motivováni k tomu, aby se o ni starali dlouhodobě. Jistou roli může hrát také pohodlnost, neboť hnojení kompostem je náročnější na strojní vybavení (rozmetadla apod.).

V takové půdě ubývá půdní život, má sníženou úrodnost a je ohrožena erozí.

Za zpracování odpadů se platí, jejich příjmy tedy mohou plynout právě odtud. Systém bude vyvážený tak, aby byly BPS motivovány k přednostnímu zpracování bioodpadu a zároveň byly ekonomicky udržitelné.

Kompostování je nadále priorita. Podpora BPS musí být taková, aby měly BPS a kompostárny na trhu vyrovnanou pozici.

Ano, například jako náhrada pohonných hmot.

Musí se důsledně dbát na uzavřenost provozu a jeho vhodné umístění. 

Buď končí na skládkách, nebo ve spalovně, v horším případě nelegálně v kanalizaci, kde vytváří další problémy. Případně je rovněž nelegálně zkrmován domácími či hospodářskými zvířaty.

Můžete gastroodpad pečlivě separovat od ostatního odpadu a zajistit jeho svoz specializovanou firmou (tuto službu zajišťuje většina firem, které svážejí odpad).

Změníme nastavení dotací na cenu vykupované elektřiny z bioplynových stanic tak, aby bylo pro bioplynové stanice výhodnější zpracovávat ve větší míře bioodpady a gastroodpady namísto účelově pěstované biomasy (kukuřice), s jejíž masivní monokulturní produkcí je spojeno mnoho problémů pro životní prostředí, tzv. „negativních externalit“.^[4]

Chceme motivovat provozovatele BPS, aby samotný bioplyn využívali například jako palivo pro zemědělské stroje namísto tzv. zelené nafty a také aby lépe využívali potenciál tzv. odpadního tepla (například pro sušení plodin).

Masivní pěstování nevhodných energetických plodin výrazně přispívá k erozi půdy, ohrožení biodiverzity a snížení potravinové soběstačnosti.^{[4, 5]} Elektřinu z bioplynových stanic navíc dotujeme z našich daní a systém podpory se podobá nechvalně známému solárnímu byznysu.