Při zapracování principu univerzálního designu^{[14, 15]} a dodržování legislativy zůstane objem alokovaných peněz stejný jako dnes. Tento způsob totiž předchází nutnosti dodatečných investic na individuální opatření v budoucnu. Aktuálním problémem je, že se kvůli nepřehlednému systému nečerpají veškeré uvolněné finance. Finanční prostředky, kterých je relativně dost, jsou bez jakéhokoliv provázání rozděleny pod různé instituce, od MPSV po Úřad vlády. Například Národní rozvojový program Mobility pro všechny je v praxi tak složitý, že je málo využívaný. Je tedy třeba začít zjednodušením a lepším zacílením podobných zdrojů.

Samozřejmě dílčí investice do přístupnosti jsou potřebné (např. vybudování výtahu v metru). U historických budov může být důsledné dodržování těchto principů nákladnější, záleží tedy na individuálním posouzení efektivity takové úpravy. Přístupnost je třeba chápat jako barometr kvality života moderní společnosti a každý ji v určité životní etapě ocení. Jen přijetí vhodné strategie a její dodržování na úrovni jednotlivých resortů posunou problematiku výrazně vpřed.

Prioritou je dostat do hlav zadavatelů stavebních zakázek zásadu, že všechny veřejné prostory mají být automaticky koncipovány s ohledem na osoby se zhoršenou orientací nebo možností pohybu. Nejde o žádnou nadstavbu jen pro postižené, ale v případě chodníků, přechodů, zastávek MHD, vstupů do budov a dalších veřejných prostor, ať již nových, nebo procházejících rekonstrukcí, jde o opatření zvyšující bezpečnost nás všech. Prioritou by měly být veřejné instituce typu ministerstev a státních podniků, které by měly jít příkladem a v nichž by se tak i zvýšila možnost zaměstnávání osob s postižením.

Vyhloubit výtah do metra jistě nákladné je. Zkrátit tím ale lidem s postižením cestu do zaměstnání o víc než hodinu, znamená mít více těch, kteří odvádějí daně. Některá opatření jsou jednoduše i přes jisté náklady v dlouhodobějším horizontu levnější než následky, pokud by nebyla uplatňována.

Rekonstrukce historických budov a prostoru jistě mohou být nákladné. Musíme však mít na zřeteli, že tyto úpravy se netýkají pouze úzké skupiny lidí. Každému z nás se může přihodit úraz, malé děti vozíme v kočárku, každý z nás bude jednou senior. Bezbariérovost lze vnímat jako barometr kvality života celé společnosti.

Práce integračních sociálních podniků nekončí tím, že získají a zapracují si zaměstnance z řad znevýhodněných osob, ale tím, že svého zaměstnance vyšlou dál na otevřený trh práce. To se neobejde bez služeb poskytovaných jak zaměstnanci, tak jeho novému zaměstnavateli. Zaměstnavatelé mohou navíc žádat o příspěvky od Úřadu práce. Důležitější je ale zpravidla člověk na telefonu, na kterého se mohou v případě obtíží s adaptací zaměstnance kdykoli obrátit.

Ano. Ve vyspělých zemích je bezbariérovost staveb a dopravy běžná.^[8]